Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Film, který musíš vidět. Nejlepší v roce 2022. Dvojka filmařsky lepší než jednička. A tak jsem šel. A skouknul to. A můj názor asi nebude úplně populární. Možná je chyba v tom, že jsem měl očekávání. Zase. Zase jsem se tím nechal nachytat. Nepochopte mě špatně. Dvojka Top Gun není špatný film, ale rozhodně to také není nic, co by na sebe mělo nabalovat téměř ultimátní hodnocení. Proč?
První věcí je scénář. Po prvních deseti minutách odhadnete, jak to celé skončí, a v první polovině dokážete rozklíčovat i osud vedlejších postav, kdy je třeba naznačena ušmudlaná karma jedné figury a vy si říkáte, že největší klišé by bylo, aby se na závěr nějakým heroickým činem vykoupila. A co myslíte, je to tam? Je. Nový TOP GUN je v tomto směru jen a pouze sbírka dobře svařených klišé.
Pak tu jsou scény, které jsou vyloženě toporné a nezvládnuté. Máte do příběhu přivést v jednu chvíli hned několik nových postav a představit je divákovi. Jak to udělá ten nejprůměrnější hollywoodský film? Tak, že se vzájemně budou představovat a glosovat s prkenností a toporností, která láme nebeské výšiny. V těchto momentech si pokládáte otázku, jestli tohle máte úplně zapotřebí.
Překvapení se úplně nekonají, takže co tu za něco stojí? Je to samozřejmě Tom Cruise, který rozhodně nepůsobí jako šedesátník. Jezdí na motorce se stejným šibalským úsměvem jako v roce 1986 a tím hraje na nostalgii většiny lidí, kteří na to půjdou. A ta nostalgie je funkční, protože "filmy už se takhle poctivě nedělají". Co dál?
Postavy. Ve své podstatě archetypální, nepřekvapivé a povrchní. Kdo má překonat démony minulosti, ten je překoná, kdo se má polepšit, ten se polepší. Kdo má zemřít - zemře. Emocionálně to funguje jen proto, že vztahy jsou velmi jednoduché a ve své podstatě přímočaré. Love story tu je jen do počtu a celému dění nic moc nepřidává.
Určitě vás film utáhne na letecké akční scény, které jsou strhující tím, jak jsou zemité a fyzické. Žádný digibordel, ale přehledná akce ze staré školy. Pěkné záběry. Opravdu dobrá kamera Claudia Mirandy, která v mnohém navazuje na první díl. V tomhle nemá Top Gun konkurenci. Nejkrásnější náborové video do americké armády? Rozhodně. I v tom, že trochu úsměvně vlastně vůbec nevíme, kdo je nepřítel. K tomu film přistupuje s velkou mírou politické korektnosti a nikdy neřekne, jestli jde o Severní Koreu, Čínu, Rusko, nebo třeba Írán.
Solidní film? Rozhodně. Něco, co se vyplatí vidět? Kvůli té letecké akci určitě jo. Revoluce? Nikoliv. Nový Top Gun se svojí kostrou silně blíží jedničce. Zdaleka nejde jen o nějaké pomrknutí. Nejlepší film roku 2022? Doufám, že ne. Ten si představuju jako něco víc, než jen dobře remakeované osmdesátkové retro.
Solidní film? Rozhodně. Něco, co se vyplatí vidět? Kvůli té letecké akci určitě jo. Revoluce? Nikoliv. Něco navíc? Také ne. Skvělé řemeslo u kamery a parádní vizuál.
7 / 10
Vydáno: 2022
Stopáž: 131 min.
USA, 2022, 131 min.
Režie: Joseph Kosinski
Scénář: Ehren Kruger, Eric Warren Singer, Christopher McQuarrie
Kamera: Claudio Miranda
Hudba: Lorne Balfe, Harold Faltermeyer, Lady Gaga, Hans Zimmer
Hrají: Tom Cruise, Val Kilmer, Miles Teller, Jennifer Connelly, Bashir Salahuddin, Jon Hamm, Charles Parnell, Monica Barbaro, Lewis Pullman, Jay Ellis, Danny Ramirez, Glen Powell, Manny Jacinto, Kara Wang, Greg Tarzan Davis, Jake Picking, Raymond Lee, Jean Louisa Kelly, Lyliana Wray, Ed Harris, Chelsea Harris, Rachel Winfree, Bob Stephenson, Landon Gordon, James Handy, Brian Ferguson, Chido Nwokocha, Rachael Markarian, Shannon Kane, Andre Franco, Charlotte Xia
V jisté BDM RPG hře vytváříte ultimátní postavu a její charakteristiky definujete následovně: Násilí: 100%, Technické skills: 100%, Skladatelská inteligence: 100%, Šarm: 100%, Oddanost 100%, Laskavost: 0%. Do kolonky "Jméno" pak vyplníte: DEFEATED SANITY.
Už poněkolikáté zní otázka stejně: Zničil Einar Solberg další desku jinak velice talentované kapely? Odpověď zní: Zase to zvládl. Jeho hlasový projev je jak chilli. Koření. Měl by se používat citem. Když se tam toho najebe hodně, nedá se to žrát.
Hele, Blake Judd ještě žije. Enfant terrible (ale současně i schopný skladatel) US blacku je (znovu) zpět a tentokráte doručuje tradičněji pojatou kolekci. Šlape mu to dobře, tělo už má sice životem zhuntované, mysl však zůstává stále čerstvá.
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.
